Obsah

Předmluva

Následující odstavce píšu z rozmaru, z části abych si sám ujasnil a učesal do jasných vět věci nad kterými občas přemýšlím a z menší části i jako soupis životních zkušeností nad kterými se může pozastavit ten, kdo se s nimi ještě nesetkal. Nejde o objektivné pravdy a i mé názory zde vyřčené se budou s přibývajícím časem měnit. Budiž to tedy takový deník, deníček myšlenek. Proč veřejný deníček? Těžko říct, chci pozornost, asi, sám nevím..

Smysl života

Žijeme ve světe o kterém nevíme nic. Dříve jsme vše neznáme přisuzovali boží vůli, ať už se náš bůh/bohové jmenoval/i jakoliv, a s tím souvisely i nekonečné krvavé souboje, které božstvo je to pravé, až jsme s postupným poznáváním přírodních věd začali pochybovat jestli nad námi skutečně bdí byť aspoň jeden.

Vědecké teorie z jakých atomů (z řeckého ἄτομος, átomos – nedělitelný) je náš svět vestavěn přícházejí, jen aby byly nahrazeny za pár let zcela novými, ještě bizardnějšími. Nové teorie popisují náš svět lépe, přinášejí přesnější poznatky, ale často naši původní představu zcela vyvrací, a dá se říci že více poznání o našem vesmíru vytváří více otázek než dává odpovědí.

Pomocí zraku vnímáme 80 % informací kolem nás, přesto jde jen o odražené částice/vlny, kterým dle jejich vlnových délek mozek přiřadí barvy a namapuje vjemy na kostru dříve známych objektů, aby nám vytvořil líbivou halucinaci okolního světa. A v takovém doslova vysněném prostředí prožíváme každý okamžik života.

Přicházíme na svět s dvěma základními pudy: strachem ze smrti a snahou přivést na svět další generaci. A není to málo, Antone Pavloviči? Po tisíce let jsme neměli moc prostoru pochybovat co je na Zemi naším cílem, jakmile máme však základní potřeby naplněny, můžeme se cítít lehce ztraceni. Genetika a vrozené pudy nás dovedli až na okraj zeměplochy, dále však musíme sami.

Není těžké dojít k závěru, že život nemá smysl. Jedinou jistotou je smrt. Po ní jsme zapomenuti, a to spíše dříve než později. I tak však můžeme využít tu směšnou šanci, že vůbec máme možnost bloudit časoprostorem. Tento (doslova) vybájený cirkus lidské společnosti nabízí spoustu příležitostí naplnit náš mozek chemikáliemi navozující pocit štěstí, a bez poslednho soudu na konci našeho povětšinou tragikomického života není důvod prosědět celou existenci schoulený někde v koutě. Že jsme se nenarodili se smyslem života, ještě neznamená, že jej nelze v průběhu naší cesty nalézt. Hodně štěstí.

Dospívání

Narodíme se jako maličká hloupoučká stvoření, která jsou zcela závislá na péči okolí. Jak postupně rosteme zjišťujeme, že na světě nejsme sami. Naučíme se (apoň většina), že nejsme středobodem vesmíru a musíme 100 jednotek pozornosti, prostor i ostatní zdroje sdílet s ostatními.

Když přijde puberta, začíná náš první významnější boj s autoritou. Hádáme se s rodiči, odmítáme už z principu jejich hloupé rady (které zpětně zas tak hloupé nebývají) či sem tam uděláme něco proti zákonu jen tak z hecu. Začínáme totiž pochybovat o smyslu všech pravidel a o tom že ostatní lidé, jakožto právě rodiče či učitelé jsou něco víc než my. Pomalu si uvědomujeme že dřívější "pohádky" že se stanem učitel{em|kou}, či budeme mít děti by se mohly stát realitou a začínáme přemýšlet, jak tato pozice vypadá z druhé strany. Proč by mě pak měl někdo na stejné či nižší morální/intelektuální/fyzické úrovni určovat pravidla? S touto úvahou začíná větší svoboda, nedbáme tolik na pravidla a vzdáváme se okovů falešných autorit. Nesmíme však zapomenout, že s větší volností bychom stejnou měrou měli přijímat i zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Až později dospějeme k poznání, že k funkční společnosti je třeba vzájemného respektu, pravidel i hierarchie a že i zapřísáhlý nepřítel nám může tu a tam pomoci, nazabouhnem-li za ním zcela dveře. V mládí žijeme z vynucené autority, v pubertě s ní bojujeme až na hranici anarchie, ale teprve až zahodíme dodržovaní pravidel a uznávání formálních autorit z donucení, a vybudujeme naše vztahy znovu a to na vzájemn respektu, až pak můžeme mluvit o tom, že jsme dospěli. A i když nemůžeme často respektovat všechny vlasnoti daného člověka, u většiny lze nalést aspoň špetku dobrého, za což si přinejmenším část respektu zalouží.

Ženy nekoušou, většinou..

U žen je třeba si přiznat základní věc. Jde o stejné bytosti jako my (muži). Mají také sny a touhy, životní cíle, vlastní problémy i strach z odmítnutí,.. co tím chtěl autor říct? Naše myšlení se zas tak moc neliší a měli bychom to brát do úvahy. Ruku na srdce, i muže potěší více obrázek roztomilé kočičky než neznámeho dikobraza, uh.

U žen je třeba si přiznat základní věc. Jde o jiné bytosti než my (muži). Především mají vždy pravdu.. rády mluví, ocení i dvacátou květinu a dokáží telefonovat déle než je příjemné.

Při psaní jsem zapomněl, jaká měla být pointa, takže to tu ukončím, hlavní je si povšimnout, že autor vlastně zastává názor, který zároveň vyvrací. Nezbývá než dodat, že bychom měli holky podporovat, protože to nemají vždy tak jednoduché.

V zajetí pozornosti

Za každou sociální sítí je hromada inženýrů, kteří mají jediný cíl - udržet nás na platformě co nejdelší dobu, abychom zhlédli co nejvíce reklam. Pomocí sledování našecho chování dostáváme na tělo namíchaný kokteil příspěvků/videí produkující dopamin v co nejvyšší míře. Výsledkem je spokojené konzumování obsahu a usměv na tváři.

Naše tělo však není na takové dávky zvyklé a zatímco během scrolování jsme pumpování chemikáliemi štestí o sto šest, normálním životem podobné hladiny jen steží dosáhneme. V důsledku toho nám nestačí běžné "odměny" co dostaneme za uklizený pokoj či splněný úkol, ale všechen svůj čas trávímě radši před obrazovkou. Co je horší, po zavření fb/instagramu/youtube/tickticku se pocity štestí rychle rozplynou a po kratší pauze už skoro nevědomky zase držíme mobil v ruce, jak se mozek dožaduje dalšího obsahu. Ostatně není tajemstvím, že na podobném principu funguje i závislost na drogy.

Není nadto občas překonat nutkání, všechno zavřít a oddat se pocitu nudy. Již za krátkou chvíli dá naše mysl naprosto cokoliv za trochu byť bežné "odměny" a i ono uklizení pokoje najednou nebude znít jako tak šílený nápad. Jako příjemný bonus můžeme večer ulehnout do postele s pocitem, že jsme dnes udělali něco užitečnějšího než zhlédnutí čtyři sta dvaceti videí s kočičkama. Nudit se je přirozené a jen tehdy se naplno rozjíždí naše kreativita. Ostatně při jednom takovém "detoxu" vznikají i tyto texty. ʕᵔᴥᵔʔ

Boj s vnitřním introvertem

Žádný člověk není čistokrevný introvert ani extrovert, ale nějaká kombinace obojího. Přijde mi, že já spádám spíše na pozici introverta, nejlíp je mi s kamarády a s cizími lidmi se seznamuji spíše z donucení. Co bych však chtěl vyzdvihnout je, že když se sám sebe zeptám, kolikrát jsem zpětně litoval, že jsem vyrazil někam do společnosti, vpodstatě mě nic nenapadá. Myslím, že stojí zato občas překonat svůj vnitřní boj, někam se dokolébat a pak už si jen říct, že to není tak zlé. Od nějaké chvíle tak o sobě tvrdím, že jsem extrovert z donucení, protože přes počáteční nechuť se za chvíli i z cizích lidí mohou stát kamarádi a pak už si dokáže užít zábavu i introvert.

Více až se zase budu nudit

...